Výroba pivního skla
Výroba pivního skla, přednáška: Petr Ištvánech
Historie:
Pivní sklo v Evropě bylo původně z evropských surovin, dle barvy skla se dalo poznat z jakého kraje pochází. ( české bylo např. lehce nazelenalé ). Za vším byla příměs ( bóry ) železa a jiných látek v křemeni. Ten se pekl, pak prudce schlazoval a drtil na menší kousky a znovu dokala, až se semlel na prášek. K němu se později přidávala soda ( teplota tavení tak byla o 400° C nižší ) a vápenec nebo draslík ( křišťálové sklo ), či olovo ( nelámavé sklo a lehce duhové ).
Základy výroby a rozpad skla:
Z 1 kg sklářské směsi zůstane jen 37% hmoty, ostatní jsou páry, které se vypaří. Sklo přirozenou cestou se rozpadne cca během 4000 let, během cca 10.000 let se přemění zase na křemičitan.
Sklárny a výroba dnes:
Velké sklárny vyrábějící ( nejen pivovarské sklo ) mají dnes šamotové vany, tavící permanentně sklo rychlostí cca 150 tun skla denně. Tento provoz nelze zastavit – neboť každé zchladnutí a zatuhnutí tavící vany, znamená jen v základních výdajích 250.000 EUR. A to nepočítáme náklady na opravu tavící vany, která je při této akci poničena. Přesto se jednou za cca 8-12 let výroba kvůli opravám zastavuje.
Sklenice se vyrábí buď rotujícím foukáním ( tzv.štuc ), nebo jsou pevně foukané ( pohár na nožce ) a nebo jsou lisované ( tzv. džbánek, nebo kriegl ), s kónickým tvarem a využití planžety ( tzv.kónusu ) pro vylisování finálního tvaru. A nebo jsou lisované s pevným foukáním, což umožňuje ve výsledku i jakýkoliv tvar.
Kapka roztavené skloviny se tvaruje ve dvou krocích. Základní tvar a v dvou, či tří dílné formě získává finální tvar. Každá sklenice s exkluzivním tvarem má ( většinou u ucha ) – malé písmenko, s „číslem“ formy, aby se hned dalo zjistit, kde vzniká při výrobě chyba – v jaké formě.
Horní část sklenic se buď zaobluje za horka a nebo „seřezává“ za studena.
Cena výroby skla vzrostla za poslední cca 1 rok o neuvěřitelných 57%!
Teploty při výrobě skla:
Teplotní rozdíl mezi ruční ( foukanou ) verzí výroby skla je 1.250°C u strojní výroby a 900°C u ruční výroby. Na rozžhavené pivní sklo, které se na první pohled na videu tváří již jako zchladnuté a pevné, nejde v následujících 6i hodinách nikterak sáhnout, teprve po té je lze přes kovové držadlo v rukavicích uchopit.
Pokud sklo chladne přirozenou cestou, vytváří se krystalická mřížka a sklo ztrácí pevnost. Proto dochází k umělým teplotním vlnám, které toto eliminují.
Pozn.: Tvrzené sklo se naopak vyrábí metodou skokového zchlazení.
Při chladnutí dochází k čeření skla, tolerance je až 1mm bublina (nejen v pivním) skle.
Ve sklárnách panuje neuvěřitelné vedro a nejhůře jsou na tom servisní technici, kteří mění a opravují za provozu. Každá sklárna má ve směně hned 15 servisních techniků, kteří v ochranných oblecích pracují při teplotách okolo 300°C a každý může pracovat maximálně 3 minuty ( a za tu dobu „zhubne“ o 2kg ) a další 2-4 hodiny nesmí do provozu. V době tří minut se musí servisní technik seznámit s problémem, najít ho, poté cca 2 minuty ho řešit a další půl minutu se snaží zapamatovat vše tak, aby byl schopen rozdělanou práci a řešený problém předat dalšímu technikovi v řadě.
PS: malý kvíz… Víte co jako jediné neshoří v rozžhavené výhni? Papírový telefonní seznam… 😉
Zajímavosti:
Firma Rastall dodává ( dekoruje ) až 150.000 ks sklenic ročně. Průměrná životnost pivního skla je 8 měsíců.
Pro příklad, roční spotřeba sklenic před Covidem je u Gambrinusu 250.00 ks sklenic, u Velkopopovického kozla 750.000 ks sklenic a u plzeňského Prazdroje 130.000 ks sklenic.
Dekorování skla:
Provádí se buď sítotiskem, ručním automatizovaným sítotiskem, strojním barvením, a nebo pomocí vypalovacích obtisků. Barvy se vypalují cca 4 hodiny.
Používají se zejména keramické barvy, které se vypalují při 650°C, ale i kovové. Keramické chce EU postupně ale zakázat.
Používá se také tvarování sklenic (gravírování) pomocí laseru, často i dovnitř sklenic – většinou pro efekt bublinek ode dna. U nás to používá jediný pivovar a to plzeňský PROUD.
Výroba pocitově „rozpraskané sklenice“ se dělá stříknutím studené kapaliny na horkou sklenici – dojde potom k žíhování.
Taktometr poté měří napětí ve skle.
Do sklenic se dnes dají zabudovat i NFC čipy, bruselská administrativa toto pak hodlá zavést do všech vratných kelímků.
Označování sklenic:
Na sklenicích je označen výrobce ( dekorovací závod ), který dává na značku cejch, kde je uvedena písmenem sklárna, za písmenem M rok výroby, kolmo pak číselné označení, kdo odpovídá za certifikaci míry. Německo má např. 0113, ČR 1383 – u nás za to zodpovídá Český metrologický ústav.
Tomáš Erlich
