Třetí rok války – těžké časy i pro pivaře

Dělníky, kteří museli narukovat na frontu, částečně nahrazovali ruští zajatci
TĚŠÍN Život ve třetím roce světové války byl čím dál náročnější i v místech ušetřených bezprostředních bojů, Těšínsko nevyjímaje.
Narůstající problémy se zajištěním základních životních potřeb, k tomu nejistota a obavy o život nejbližších, kteří narukovali na frontu. Kvůli válce také hrozilo větší riziko nákazy nějakou nebezpečnou nemocí i v zázemí. Měla tomu zamezit občasná očkování. Například očkování malých dětí proti černým neštovicím prováděl na přelomu června a července 1916 v Těšíně městský lékař Guido Mentel. Byl k dispozici v místnosti na druhém patře na radnici.
Těžké časy pro pivaře
Od 1. ledna 1916 vešlo v platnost nařízení, které zakazovalo pekařům péct housky a další drobné pečivo. Pro změnu cukráři nesměli během výroby většího množství jakéhokoliv cukroví používat žitnou a pšeničnou mouku. V hospodách a restauracích se cukroví nemohlo vystavovat na stolech, smělo se předkládat pouze na žádost hostů.
Narůstající zdražování se pochopitelně nevyhnulo ani pivu. Rakouské ministerstvo obchodu povolilo Svazu rakouských pivovarů úpravu cen směrem nahoru kvůli dražším surovinám nutným k výrobě pěnivého moku. Zdražení vešlo v platnost od 15. ledna 1916. V hospodách a restauracích se pivo mohlo čepovat pouze od 19 do 22 hodin a ve svátky od 16 do 22 hodin, přitom jedna osoba měla nárok pouze na jeden půllitr v jednom podniku. Kdo byl zvyklý na větší množství, musel obejít více lokálů.
Na Těšínsku došlo k dalšímu zdražení v září, kdy se zvýšily ceny těšínského, karvinského a plzeňského piva. Zatímco v roce 1914 půllitr stál 22 haléřů, nyní už 56 haléřů a plzeňského dokonce 72 haléřů. Pivovarníci svůj krok zdůvodnili nedostatkem ječmene. V prvním čtvrtletí se zvýšila také cena lihu kvůli vyšší dani o 40 haléřů na litru.
A v nádražní restauraci v Bohumíně jednu srpnovou středu 1916 její majitel ve velkém sále zdarma pohostil vojáka, který byl třímiliontým hostem v uniformě, jenž navštívil podnik od vypuknutí války. Na jeho počest uspořádal hostinu, na kterou pozval i skupinu místních důstojníků. Voják obdržel také mnoho dárků, které si vzal s sebou na frontu.
Ruští zajatci na Těšínsku
Už krátce po vypuknutí válečného konfliktu se na Těšínsko začali dostávat první váleční zajatci z Ruska. Dne 31. srpna 1914 odpoledne projely přes Těšín tři vlaky se zajatými Rusy, jejich počet dosahoval zhruba 1400 vojáků. Byli mezi nimi i nějací důstojníci. Na těšínském nádraží, kde vlakové soupravy na nějakou dobu zastavily, dostali k jídlu salám a chleba, ruským důstojníkům bylo dokonce umožněno se najíst v nádražní restauraci. Ne všichni byli etničtí Rusové, také Arméni, Poláci z ruského záboru a další. Všichni se dostali do zajetí během bojů u města Kravhnik. Příjezd zajatců z východu přilákal k nádraží mnoho místních, kteří si se zájmem prohlíželi jejich zelenohnědé uniformy. Transporty potom pokračovaly přes Třinec dál do Uher. Zajatí ruští vojáci končili v zajateckých táborech, v případě potřeby pracovali na stavbách, šachtách, v průmyslu, v lesích, zemědělství a v dalších oblastech, také na Těšínsku. Pomáhali například s výstavbou druhé koleje Košickobohumínské dráhy mezi Třincem a Jablunkovem, její otevření se uskutečnilo 25. března 1915. Pracovalo tam dvě stě Rusů, které hlídalo patnáct uherských vojáků.
Občas se někteří pokusili ze zajetí utéci, jako třeba Rus, který se 22. března 1916 zničehonic objevil ve škole v Nýdku – Hluchové. Tvrdil, že mezi Ruskem a Rakousko-Uherskem i Německem byl uzavřen mír. Požadoval, aby byl dopraven k železnici, odkud se chtěl dostat do Kyjevské gubernie, odkud pocházel. Jak celý incident skončil, se v novinách nepíše. Jednu květnovou neděli roku 1916 se několika Rusům pracujícím na šachtách v Karviné a Doubravě naskytla příležitost k útěku. Daleko se nedostali, četníci je všechny pochytali a přivedli zpět. Zajatci z východu bydleli u šachet v samostatných barácích, hlídaných vojáky. Pokud by jim někdo z místních chtěl pomoci dostat se na svobodu, riskoval trest smrti oběšením.
Pro změnu v jedné z továren ve Fryštátě jeden ruský zajatec jménem Kirpičev přišel v červnu o život. Tělo s proraženou lebkou našli jeho spolupracovníci v tovární hale. Hned vedle mrtvoly ležela zakrvácená ocelová tyč, jak se brzy ukázalo, posloužila jako vražedný nástroj. Místním četníkům se už na druhý den podařilo vypátrat a zajistit dva dělníky, mající mord na svědomí. Jeden z nich, dvaadvacetiletý Karel Waszek, měl už za sebou šestiměsíční pobyt ve vězení kvůli krádežím v továrně, navíc se netěšil dobré pověsti kvůli své agresivní povaze. Vraždy Rusa se dopustili kvůli dívce, o kterou měli oba i zavražděný zájem.
Také v okolí Jablunkova pracovali v červenci 1916 ruští váleční zajatci. Sem tam se některý z nich pokusil uprchnout, zběhové byli většinou brzy dopadeni. Hutníci, kteří se jednou v červenci téhož roku vraceli z práce v železárnách v Třinci domů, si všimli v lese čtyř Rusů na útěku. Tři z nich spali, čtvrtý vařil na ohni brambory. Hutníci je všechny zadrželi a předali do rukou četníků.
Velmi kuriózní případ měl místo v srpnu 1916 ve Smilovicích. Manželce jednoho rolníka, který bojoval na východní frontě a dostal se tam do zajetí, byl na výpomoc v hospodářství přidělen zajatec z východu. Z korespondence Rusa manželce a rolníka ze zajetí vyplynulo, že Smilovičan bydlí u manželky zajatce, který našel dočasné ubytování v jeho domě ve Smilovicích.
Čím dál delší seznamy padlých
Jednoho z šesti synů německého císaře Viléma II., pruského knížete Oskara, zasáhly v únoru 1916 na východní frontě dvě střepiny granátu. Sedmadvacetiletého knížete lehce zranily do hlavy a stehna. Měl štěstí, z pobytu na frontě si odnesl jen lehká zranění, na rozdíl od mnoha svých spolubojovníků, ať už z německé či rakousko-uherské armády.
Dne 10. ledna 1916 odpoledne se konalo na evangelickém hřbitově v Těšíně poslední rozloučení s poručíkem v záloze Wolfgangem Kubischem. Padl v boji proti Rusům.
Kupec a majitel hospody v Karviné Leon Olszak byl další obětí nelítostného válečného konfliktu. Zahynul 25. července 1915, pohřbili ho poblíž města Cheäm. Byl jedináčkem vdovy, ta pak nelitovala času ani námahy, aby dosáhla exhumace a převezení jeho těla do rodného města. A tak v neděli 30. ledna 1916 se na hřbitově v Karviné uskutečnil poddůstojníkův pohřeb s vojenskými poctami a za účasti vojenské kapely z Moravské Ostravy.
Dne 23. února položil svůj život v bitvě u řeky Styr, protéká dnešním Běloruskem a západní Ukrajinou, František Segeta. Na druhý den byl pohřben na hřbitově poblíž bojiště. Segeta se narodil a vyrůstal v Těšíně. Před válkou mnoho cestoval a mluvil plynně několika jazyky.
Maxmilián Rindl, spolumajitel firmy Bratři A. a M. Rindlovi v Těšíně ukončil svou pozemskou pouť 17. března 1915 na bojišti v Karpatech. V březnu 1916 jeho ostatky byly exhumovány, převezeny do města nad Olzou a pohřbeny na těšínském židovském hřbitově.
Konce válečného konfliktu se nedočkal ani dvacetiletý Pavel Krupa, syn hospodáře z Puňcova. Zahynul 19. dubna na jižní frontě. Další obětí byl 15. června třiadvacetiletý Albert Pietrula z Konské, před narukováním do armády pracoval jako dělník v třinecké huti. Sloužil v jednom z pluků slezské pěchoty. Padl v Haliči.
Jan Ciahotny, majitel hospody z Dolního Žukova a bývalý starosta obce, bojoval na italské frontě. Tam onemocněl a 4. září 1916 zesnul v jižním Tyrolsku. Bylo mu padesát let. Zůstala po něm manželka a dva synové. Starší z nich, Jan, který rok předtím úspěšně maturoval na polském gymnáziu, byl odvelen na ruskou frontu, kde se dostal do zajetí. Domů se vrátil až v roce 1920. Během druhé světové války se společně s mladším bratrem Ludvíkem zapojil do odboje proti nacistům. Oba zatklo gestapo, byli mučeni, nakonec popraveni.
Kadet aspirant Stonawski padl 10. června 1916. Před narukováním do armády pracoval jako geometr ve Vídni, pocházel z Bystřice. Jan Heczko, mladší syn bystřického hospodského Jana Heczka padl 5. listopadu v severní Itálii. Jeho bratr Jiří byl v civilu učitelem a už na začátku války se dostal do ruského zajetí. Za císaře položil život také Antonín Hořínek, redaktor křesťansko-sociálního periodika Ostravský kraj, vycházelo v Moravské Ostravě.
O tom, že ani v hlubokém zázemí nebylo zcela bezpečno před válečnými nástrahami, dokazoval případ z Frýdku. Jeden chlapec tam našel v červnu 1916 v lese ruční granát. Vzal si ho domů a pokusil se zbraň ze zvědavosti otevřít pomocí kamene. Nastala exploze, hoch utrpěl vážná zranění a musel být převezen do nemocnice v Těšíně.

Dělníky, kteří museli narukovat na frontu, částečně nahrazovali ruští zajatci

TĚŠÍN Život ve třetím roce světové války byl čím dál náročnější i v místech ušetřených bezprostředních bojů, Těšínsko nevyjímaje.

Narůstající problémy se zajištěním základních životních potřeb, k tomu nejistota a obavy o život nejbližších, kteří narukovali na frontu. Kvůli válce také hrozilo větší riziko nákazy nějakou nebezpečnou nemocí i v zázemí. Měla tomu zamezit občasná očkování. Například očkování malých dětí proti černým neštovicím prováděl na přelomu června a července 1916 v Těšíně městský lékař Guido Mentel. Byl k dispozici v místnosti na druhém patře na radnici.

Těžké časy pro pivaře

Od 1. ledna 1916 vešlo v platnost nařízení, které zakazovalo pekařům péct housky a další drobné pečivo. Pro změnu cukráři nesměli během výroby většího množství jakéhokoliv cukroví používat žitnou a pšeničnou mouku. V hospodách a restauracích se cukroví nemohlo vystavovat na stolech, smělo se předkládat pouze na žádost hostů.

Narůstající zdražování se pochopitelně nevyhnulo ani pivu. Rakouské ministerstvo obchodu povolilo Svazu rakouských pivovarů úpravu cen směrem nahoru kvůli dražším surovinám nutným k výrobě pěnivého moku. Zdražení vešlo v platnost od 15. ledna 1916. V hospodách a restauracích se pivo mohlo čepovat pouze od 19 do 22 hodin a ve svátky od 16 do 22 hodin, přitom jedna osoba měla nárok pouze na jeden půllitr v jednom podniku. Kdo byl zvyklý na větší množství, musel obejít více lokálů.

Na Těšínsku došlo k dalšímu zdražení v září, kdy se zvýšily ceny těšínského, karvinského a plzeňského piva. Zatímco v roce 1914 půllitr stál 22 haléřů, nyní už 56 haléřů a plzeňského dokonce 72 haléřů. Pivovarníci svůj krok zdůvodnili nedostatkem ječmene. V prvním čtvrtletí se zvýšila také cena lihu kvůli vyšší dani o 40 haléřů na litru.

A v nádražní restauraci v Bohumíně jednu srpnovou středu 1916 její majitel ve velkém sále zdarma pohostil vojáka, který byl třímiliontým hostem v uniformě, jenž navštívil podnik od vypuknutí války. Na jeho počest uspořádal hostinu, na kterou pozval i skupinu místních důstojníků. Voják obdržel také mnoho dárků, které si vzal s sebou na frontu.

Ruští zajatci na Těšínsku

Už krátce po vypuknutí válečného konfliktu se na Těšínsko začali dostávat první váleční zajatci z Ruska. Dne 31. srpna 1914 odpoledne projely přes Těšín tři vlaky se zajatými Rusy, jejich počet dosahoval zhruba 1400 vojáků. Byli mezi nimi i nějací důstojníci. Na těšínském nádraží, kde vlakové soupravy na nějakou dobu zastavily, dostali k jídlu salám a chleba, ruským důstojníkům bylo dokonce umožněno se najíst v nádražní restauraci. Ne všichni byli etničtí Rusové, také Arméni, Poláci z ruského záboru a další. Všichni se dostali do zajetí během bojů u města Kravhnik. Příjezd zajatců z východu přilákal k nádraží mnoho místních, kteří si se zájmem prohlíželi jejich zelenohnědé uniformy. Transporty potom pokračovaly přes Třinec dál do Uher. Zajatí ruští vojáci končili v zajateckých táborech, v případě potřeby pracovali na stavbách, šachtách, v průmyslu, v lesích, zemědělství a v dalších oblastech, také na Těšínsku. Pomáhali například s výstavbou druhé koleje Košickobohumínské dráhy mezi Třincem a Jablunkovem, její otevření se uskutečnilo 25. března 1915. Pracovalo tam dvě stě Rusů, které hlídalo patnáct uherských vojáků.

Občas se někteří pokusili ze zajetí utéci, jako třeba Rus, který se 22. března 1916 zničehonic objevil ve škole v Nýdku – Hluchové. Tvrdil, že mezi Ruskem a Rakousko-Uherskem i Německem byl uzavřen mír. Požadoval, aby byl dopraven k železnici, odkud se chtěl dostat do Kyjevské gubernie, odkud pocházel. Jak celý incident skončil, se v novinách nepíše. Jednu květnovou neděli roku 1916 se několika Rusům pracujícím na šachtách v Karviné a Doubravě naskytla příležitost k útěku. Daleko se nedostali, četníci je všechny pochytali a přivedli zpět. Zajatci z východu bydleli u šachet v samostatných barácích, hlídaných vojáky. Pokud by jim někdo z místních chtěl pomoci dostat se na svobodu, riskoval trest smrti oběšením.

Pro změnu v jedné z továren ve Fryštátě jeden ruský zajatec jménem Kirpičev přišel v červnu o život. Tělo s proraženou lebkou našli jeho spolupracovníci v tovární hale. Hned vedle mrtvoly ležela zakrvácená ocelová tyč, jak se brzy ukázalo, posloužila jako vražedný nástroj. Místním četníkům se už na druhý den podařilo vypátrat a zajistit dva dělníky, mající mord na svědomí. Jeden z nich, dvaadvacetiletý Karel Waszek, měl už za sebou šestiměsíční pobyt ve vězení kvůli krádežím v továrně, navíc se netěšil dobré pověsti kvůli své agresivní povaze. Vraždy Rusa se dopustili kvůli dívce, o kterou měli oba i zavražděný zájem.

Také v okolí Jablunkova pracovali v červenci 1916 ruští váleční zajatci. Sem tam se některý z nich pokusil uprchnout, zběhové byli většinou brzy dopadeni. Hutníci, kteří se jednou v červenci téhož roku vraceli z práce v železárnách v Třinci domů, si všimli v lese čtyř Rusů na útěku. Tři z nich spali, čtvrtý vařil na ohni brambory. Hutníci je všechny zadrželi a předali do rukou četníků.

Velmi kuriózní případ měl místo v srpnu 1916 ve Smilovicích. Manželce jednoho rolníka, který bojoval na východní frontě a dostal se tam do zajetí, byl na výpomoc v hospodářství přidělen zajatec z východu. Z korespondence Rusa manželce a rolníka ze zajetí vyplynulo, že Smilovičan bydlí u manželky zajatce, který našel dočasné ubytování v jeho domě ve Smilovicích.

Čím dál delší seznamy padlých

Jednoho z šesti synů německého císaře Viléma II., pruského knížete Oskara, zasáhly v únoru 1916 na východní frontě dvě střepiny granátu. Sedmadvacetiletého knížete lehce zranily do hlavy a stehna. Měl štěstí, z pobytu na frontě si odnesl jen lehká zranění, na rozdíl od mnoha svých spolubojovníků, ať už z německé či rakousko-uherské armády.

Dne 10. ledna 1916 odpoledne se konalo na evangelickém hřbitově v Těšíně poslední rozloučení s poručíkem v záloze Wolfgangem Kubischem. Padl v boji proti Rusům.

Kupec a majitel hospody v Karviné Leon Olszak byl další obětí nelítostného válečného konfliktu. Zahynul 25. července 1915, pohřbili ho poblíž města Cheäm. Byl jedináčkem vdovy, ta pak nelitovala času ani námahy, aby dosáhla exhumace a převezení jeho těla do rodného města. A tak v neděli 30. ledna 1916 se na hřbitově v Karviné uskutečnil poddůstojníkův pohřeb s vojenskými poctami a za účasti vojenské kapely z Moravské Ostravy.

Dne 23. února položil svůj život v bitvě u řeky Styr, protéká dnešním Běloruskem a západní Ukrajinou, František Segeta. Na druhý den byl pohřben na hřbitově poblíž bojiště. Segeta se narodil a vyrůstal v Těšíně. Před válkou mnoho cestoval a mluvil plynně několika jazyky.

Maxmilián Rindl, spolumajitel firmy Bratři A. a M. Rindlovi v Těšíně ukončil svou pozemskou pouť 17. března 1915 na bojišti v Karpatech. V březnu 1916 jeho ostatky byly exhumovány, převezeny do města nad Olzou a pohřbeny na těšínském židovském hřbitově.

Konce válečného konfliktu se nedočkal ani dvacetiletý Pavel Krupa, syn hospodáře z Puňcova. Zahynul 19. dubna na jižní frontě. Další obětí byl 15. června třiadvacetiletý Albert Pietrula z Konské, před narukováním do armády pracoval jako dělník v třinecké huti. Sloužil v jednom z pluků slezské pěchoty. Padl v Haliči.

Jan Ciahotny, majitel hospody z Dolního Žukova a bývalý starosta obce, bojoval na italské frontě. Tam onemocněl a 4. září 1916 zesnul v jižním Tyrolsku. Bylo mu padesát let. Zůstala po něm manželka a dva synové. Starší z nich, Jan, který rok předtím úspěšně maturoval na polském gymnáziu, byl odvelen na ruskou frontu, kde se dostal do zajetí. Domů se vrátil až v roce 1920. Během druhé světové války se společně s mladším bratrem Ludvíkem zapojil do odboje proti nacistům. Oba zatklo gestapo, byli mučeni, nakonec popraveni.

Kadet aspirant Stonawski padl 10. června 1916. Před narukováním do armády pracoval jako geometr ve Vídni, pocházel z Bystřice. Jan Heczko, mladší syn bystřického hospodského Jana Heczka padl 5. listopadu v severní Itálii. Jeho bratr Jiří byl v civilu učitelem a už na začátku války se dostal do ruského zajetí. Za císaře položil život také Antonín Hořínek, redaktor křesťansko-sociálního periodika Ostravský kraj, vycházelo v Moravské Ostravě.

O tom, že ani v hlubokém zázemí nebylo zcela bezpečno před válečnými nástrahami, dokazoval případ z Frýdku. Jeden chlapec tam našel v červnu 1916 v lese ruční granát. Vzal si ho domů a pokusil se zbraň ze zvědavosti otevřít pomocí kamene. Nastala exploze, hoch utrpěl vážná zranění a musel být převezen do nemocnice v Těšíně.